Mniši chodí na ostro

Ano opět jeden z mých kontroverzních nadpisů. Pozor, tentokrát nejde o čtivý 'fake' (podvrh), ale o pravdu. Asi si teď říkáte jak, jsem na to přišel. (dramatická pauza....) Ne nebojte žádné sblížení  neproběhlo. Jen pozorování ... a dedukce.



Být mnichem v Tibetu obnáší (alespoň v oblasti Garze) mít mnišské roucho, nemít vlasy a asi ještě další spoustu věcí, o kterých nemám ani páru. Nevím kolikrát se modlí, v kolik stávají a zda-li používají zubní niť. Co vím ale s naprostou jistotou, že chodí na ostro (možná ne všichni, ale rozhodně velká většina). A teď jak to tedy vím.




Vracím se z návštěvy Tibetského kláštera (ten, co je nad tou hromádkou břidlicových destiček, o které jsem se zmiňoval v jednom z minulých článků). Najednou se z vrat kláštera vyhrne velká skupina mnichů. Přejdou přes ulici a v těsnosti potůčku zakleknou vyhrnou roucho a "meditují". Ne měl jsem použít jdou si zazpívat do lesa, alespoň touto formulací se v Číně naznačuje to, co u nás znamená jít s pískem, vylít loď nebo zkontrolovat zapomenutého jezevčíka ve ždímačce.




Hóooo, druhé kontroverzní zjištění. Když si urovnávají (vykasávají roucho) zjišťuji, že pod skromným rouchem se ukrývají třeba Conversky, Nike, nebo jiné světové značky či levnější plagiáty.
Postupně zjišťuji, že mají i další moderní doplňky a jejich roucha ukrývají krom modlitebních korálů také mobilní telefony či hodinky. Zkrátka třetí tisíciletí je už i v lámaseriích.