Jací jsou tibetští 'horalé'

Nevím, jaké máte představy z médii o Tibetu vy, ale dneska vám poodhalím mé zkušenosti a úhel pohledu, který se mi otevřel při návštěvě Číny.

Tibetské kmeny v historii
To je část historie Asie, o které v Evropě nemáme širší povědomí. Některé kmeny horalů byly nájezdnické a setkat se s nimi znamenalo přijit o uši následně jiné údy a celé setkáni bylo zakončeno smrtí, pochopitelně tou vaší. Takže když se muži horalé setkali s obyvateli s nížiny, občas se stalo, že daná vesnice v nížině byla vypleněna. A do hor se vraceli neohrožení najezdníci se suvenyry, které si běžný evropan nevystaví. Pověsme třeba ... taková píšťala z tibie. Kdo z vás by si na ni chtěl písknout.

Poznáka: asi to neuslyšíte radi, ale jediní lidé kteří se mě snažili opravdu natáhnout na suvenýrech byli tibeťané žijíci v Chengdu (vyjma starších babiček, u kterých byli ceny nadmíru férové).

Lidé v Garze

V oblasti Garze (Kang Ding, Tagong ...) žijí tiběťané na poměrně vysoké životní úrovni. Alespoň takto mi situaci popsal Max (Čech žijící již třetím rokem v Tibetu). Když jsem zjišťoval, jak se taková úroveň pozná (protože domy s vytápěnou jednou místností a tureckým záchodem mi alespoň dle mého měřítka západního standardu nepříjdou jako životní styl na vysoké noze). Tak vysoký životní standard tam poměřují počtem odpracovaných hodin ku finančním možnostem. Údajně občané Tagongu vlastní bary a herny v městech, jako je Chengdu či Šangrila. A ostatní doslova dojí čínské turisty na akcích, jako předražené vození na oslíkovy kolem chrámu nebo prodej levných šperků za vysoké peníze. 

Výdělek potom rozdělí mezi rodiny žijící v dané oblasti. Není potom divu, že když daný bussines (ježdění kolem chrámu na oslikovi- když chrám v oblasti nemají) chce i jiná vesnice (městečko) vznikají potyčky o korýtko a vláda vyšle klidně i vojsko, aby oblast zklidnila.

Z pohledu cestovatele je to národ úsměvný, zábavný a vstřícný - minimálně všichni, které jsem potkal v horách či městečku takoví byli. 

Dobrý den stařenko, vy máte ale hezkého oslíka, mohu si Vás vyfotit?

S lehkou parafrází oblíbeného vtipu o blondýnách (slečno vy máte ale hezkého pejska mohu si Vás pohladit) jsem zabředl do tématu focení. Tibeťané poslední dobou čelí takzvanému foto-terorizmu. Přijedou turisté, s foťáky proklatě nízko a jak my fotografové říkáme, "pokropí" co se dá. Je tedy více než slušné se lidí zeptat, zda si se smíte vyfotit. Telefonem můžete fotit téměř vše, na ty jsou zvyklí a mají je. Ale zrcadlovka, to už není jen tak, to zkrátka je slušné se dotázat.

Zajímavost: 

Mobilní telefon tu má každý. Přesněji, každý tu má Apple - protože jako jeden z prvních začal podporovat tibetštinu. Díky němu se i znalost tohoto jazyka rozšířila. No dost opěvování nakouslého jablka :) Pravdou ale je, že místní babičky ovládají listování fotkami na telefonech. Tlačítkové mobilní stroje nezažili (tedy nemyslím z pohledu časového horizontu ale z pohledu dostupnosti). A tak narozdíl od českých seniorů mají jiný problém. Na telefonech bez dotikového displeje marně hladí obrazovku a diví se jak je možné, že se nezobrazují fotky.

Šnicl 'ala' Tibet - není ale z jaka.
Mnoho národů považuje řízek za své domovské jídlo. Díky Maxovi se začal řízek v klasickém trojobalu, tak jako ho známe, podávat i ve východním Tibetu, v Tagongu. Místní si jídlo opravdu oblíbyli a podávají ho s bramborovou kaší. Receptůru dodrželi ryze českou, vepřové a sádlo.